Moji milí čtenáři,
dnes vám povím něco o dopravě a situaci tady na silnici v Peru. Jak už jsem dříve psala, jezdí se tady hlavně v tzv. motu – španělsky la moto. Jedna cesta stojí 3 soly (tj. 19,1 Kč). Moto najdete úplně všude a když vás nějaký řidič uvidí někam jít pěšky, už na vás křičí: „MOTO!“ Pokud nechcete zažít cestu v „skákavé motorce“, stačí zakroutit hlavou. Ale pokud si tento zážitek nechcete nechat ujít, na řidiče mávnete. Pak už jenom stačí říct kam si přejete jet a nasednout do občas pohodlné třímístné „rikši“. Někdy se stane, že tento dopravní prostředek je těsně před rozpadnutím a vy se cestou modlíte, abyste ten kopeček vůbec vyjeli. Ale někdy naopak přijede krásný vůz, který má dokonce i repráky a cestou vám pouští písničky.
Vůbec nechápu, jak se tady řidiči mohou orientovat. Není tady žádné značení ulic a domů. Takže, aby někdo mohl být řidič mota, musí město dobře znát. A také potřebujete udělat řidičské zkoušky. Řídit se tu může od osmnácti let.
Dopravní značky tady moc lidí nezná, protože tady žádné nejsou!! Teda kdo hledá, ten najde, ale jenom zřídka. Jediné, co je tady opravdu časté je semafor. A kupodivu ho většina řidičů respektuje. Líbí se mi, že ukazuje, jak dlouho ještě bude červená, zelená, … A ukazuje to i chodcům.
Na motech blinkry jsou, ale nikdo je nepoužívá, a to ani na autech. Ale s nimi já nemám moc zkušeností. Kam tedy chcete odbočit, je pro ostatní řidiče velké překvapení. A když už opravdu potřebujete odbočit, ale nikde není moc místa, ukážete rukou, na jakou stranu chcete jet (jako na kole) a ostatní vás většinou pustí.
Díky tomu, že moto je docela úzké, vedle sebe se jich na silnici vejde třeba tři nebo čtyři. Když se tedy čeká na křižovatce na zelenou, všichni se snaží dostat co nejvíce dopředu, a to za každou cenu, i když tam stojí někdo jiný. Ostatní vyjadřují svůj nesouhlas hlasitým a vytrvalým troubením.
Někdy se trochu bojím na některých křižovatkách, protože pro všechny je tady nejdůležitější dostat se do jejich cíle, a to že z jejich levé i pravé strany jede někdo jiný, jim vůbec nebrání v tom, rozjet se rovně. Ale za tu dobu jsem ještě neviděla žádnou dopravní nehodu, takže jim to očividně funguje.
I tady v Peru probíhá kontrola řidičského průkazu a všech technických papíru vozidla zvaného moto. Zrovna před chvílí jsem jednu takovou zažila. Pan policista zastavil moto a chtěl všechny důležité papíry od vozidla a řidiče. Chtěl ale i doklad totožnosti po nás, kteří jsme se jenom vezli. Já u sebe žádné peruánské papíry nemám, takže jsem vytáhla svůj český občanský průkaz. Všichni jsme se nasmáli, protože mu pan policista vůbec nerozuměl. Ale byl moc milý a ptal se mě odkud jsem a jestli rozumím španělsky. No prostě pravý Peruánec. Vše dobře dopadlo a my mohli jet dál…
Doufám, že jsem na nic nezapomněla. Kdybyste měli nějaké otázky, napište je do komentářů nebo přes kontaktní formulář.
Mějte se fanfárově! Z Peru vás zdraví
Kačenka
